Sloboda nie je samozrejmosť – príhovor dekana k 17. novembru

Vážené kolegyně, vážení kolegové, 

milé studentky, milí studenti,

dovolte mi, abych se k vám obrátil u příležitosti dne, který má pro akademickou obec zvláštní význam. Sedmnáctý listopad nese dvojí vzpomínku. V roce 1939 nacistická moc uzavřela vysoké školy, popravila studentské představitele a stovky studentů poslala do koncentračních táborů. O padesát let později, v roce 1989, vyšli studenti na pražský Albertov, aby tuto oběť uctili. Na Národní třídě je zastavily obušky, ale jejich odvaha probudila celou společnost a otevřela cestu ke svobodě.

Obě události nás učí, že univerzita není jen místem, kde se předávají znalosti. Je to společenství lidí, kteří hledají pravdu. Proto bývá akademická svoboda první, na kterou útočí každá moc, jež pravdu nesnese.

Svobodu, kterou dnes užíváme, jsme nezískali jednou provždy. Je to dědictví, o které musí každá generace znovu pečovat. Žijeme v době, kdy se fakta snadno zaměňují za dojmy, kdy se z nesouhlasu stává nepřátelství a kdy je pohodlnější mlčet než se ozvat. O to důležitější je, co děláme my, tady na fakultě: jak učíme, jak bádáme a jak spolu mluvíme.

Akademická svoboda proto není privilegium, ale závazek. Závazek myslet kriticky a poctivě, ověřovat, naslouchat i těm, s nimiž nesouhlasíme, přiznat omyl a zastat se toho, co je správné, i když to něco stojí. Tento závazek platí pro nás vyučující stejně jako pro studenty.

Studenti v roce 1989 neměli moc ani zbraně. Měli pravdu, odvahu a vzájemnou solidaritu. Ukázali, že rozhodnutí obyčejných lidí nežít ve lži může změnit dějiny.

Přeji si, aby pro nás 17. listopad nebyl jen dnem pietní vzpomínky, ale i chvílí, kdy si každý z nás položí otázku: Jak svou svobodu používám? Komu a čemu slouží mé vědění? Mám odvahu stát za pravdou?

Važme si svobody, chraňme ji a nesme ji dál s odpovědností a s úctou k druhým.

Děkuji vám.

Jaroslav Slaný 
dekan