Už jsou to dva roky…
Milé kolegyně a vážení kolegové,
Dne 9. 3. uplynuly právě dva roky, kdy jsem jako děkan kvůli epidemii nové neznámé nemoci – covidu-19 – přerušil výuku studentů, vyhlásil spolu s ostatními děkany naší univerzity děkanské volno na neurčitý čas, vás zaměstnance poslal na home-office… začal lockdown (první- to jsme ale tehdy ani netušili, že budou ještě i další…), „přes noc“ jsme se museli naučit pracovat s MSTeamsem, komunikovat se studenty i mezi sebou pouze elektronicky a pokračovali – ale za velmi ztížených podmínek- ve výuce, ale již online způsobem. Učili jsme se to vše „za pochodu“, jako samouci, doslova „hozeni do vody“, a i když jsme tehdy z ministerstva opakovaně slyšeli, jak je to úžasné a „in“, učit již nikoliv „postaru“, tedy prezenčně, tak již tehdy jsme oprávněně tušili, že to pro vzdělávání bude jen a jen průšvih… Myslím, že jsme nakonec - píšu o naší fakultě – většina - obstáli se ctí, kdy přes veškeré problémy jsme neregredovali jen do role dálkových distributorů a IT komunikátorů. Nastala doba, kdy se vylidnily naše ulice a veřejný prostor, začali jsme nosit ústenky a všichni jsme se hrozně báli neznámé nemoci, neviditelné a – jak jsme tehdy si mysleli – plošně zabíjející… Mnoho z toho, co jsme tehdy prožívali, se postupně změnilo – částečně k lepšímu (dnes už víme, covid-19 nezabíjí tak jako třebas plicní mor nebo variola), ale to, že budou např. jeho další vlny, to jsme si tehdy nemysleli… Začali jsme také s reflexí toho, co vlastně zažíváme, co se to děje, byla to úplně nová zkušenost pro několik našich generací… Mysleli jsme si také, že se svět musí po epidemii začít zlepšovat, že začnou být opět důležité skutečné hodnoty, a ne všechno to, po čem toužila naše karnevalová konzumní společnost posledních desetiletí… Ano, mysleli jsme si, že nás potkalo to nejhorší, co jsme si dokázali před dvěma lety představit a byli jsme vděčni „Osudu“, že to nakonec, přes všechny ty hrůzy, nebylo tak strašné… Mýlili jsme se!
24.2.2022 v 5.50 se změnil „náš svět“, naprosto a zcela definitivně! V JOHARIho schématu se jedno ze čtyř okének nazývá „věci, o kterých nevíme, že víme“- tedy ty hrůzy z minulosti, které jsme si vytěsnili ze svých myslí, aby nás nerušily při našem spokojeném blahobytu. Patří sem mj. i válka (D. Rumsfeld). Tedy „něco“ z učebnic dějepisu, z dávných vyprávění nebo z historických filmů. Nikoliv, nyní JE tu válka, je tu velmi, velmi nablízku, je tu s námi! Evropa („náš svět“, naše hodnoty, vše co je nám drahé) byla po staletí opakovaně cílem hord z Asie – Hunové, Avaři, Tataři, Kumáni/ Polovci, Turci… byly to barbarské a hrůzyplné nájezdy primitivních hord, kdy cílem nebyla jen naše vojska a pevnosti, ale právě civilní obyvatelstvo - ženy, děti, senioři – a jejich cílem bylo ničit jejich obydlí, vesnice, města a rozsévat hrůzu svou bezcitností a krutostí. A právě TOTO my dnes opět zažíváme „v přímém přenosu“, přímo „z první řady“! Je to děsivé, hrůzné, barbarské… prostě chybějí nám slova to popsat, máme pocit strašlivého snu, ze kterého bychom se chtěli co nejdříve probudit, Ale toto není sen, toto je realita! Kdyby ihned, v tomto okamžiku, válka skončila, i tak tu už provždy zůstanou zabité děti, ženy, rodiny, zničené domovy, zkušenost promrzlých matek s dětmi v náručích stojícími nekonečné dny před hranicemi do světa bezpečí… Je to prostě týž scénář jako z dávné minulosti – Čingischán s krví na rukou, přesně jak zpívá K. Kryl - „Jeho Veličenstvo Kat“ – a jeho barbarské hordy… Je skutečně nyní jen a jen na nás, jak se k tomu postavíme, jak pomůžeme a co si z toho do budoucna vezmeme… To, že to nebude vůbec jednoduché a bezbolestné, už víme. Dostanou nás??
Jaroslav Slaný
dekan
