Novoročný pozdrav dekana
Milé kolegyně, vážení kolegové, milí přátelé!
Dovoluji si vás pozdravit na přelomu starého roku a na začátku roku nového. Vždy, když nastává tato situace a ohlížíme se za uplynulým rokem, vzpomínáme a vyhledáváme z něj to dobré, ale i to co nás potkalo nedobrého - a snažíme se v tom hledat a nacházet nějaký smysl, řád... Ohlédnutí za právě uplynulým rokem se však takovýmto našim každoročním zpětným pohledům naprosto vymyká. Dnem 24.2.2022 se cosi zásadního s „naším dosavadním“ světem stalo – něco, co několik generací před námi, včetně nás, nezažilo. Naše představa o světě jako o místu, kde je bezpečno a vše je přehledné a vypočitatelné nadobro skončila - počítali jsme doposud se spoustou „malých i velkých“ jistot a pokládali jsme je jaksi za samozřejmé, věřili jsme, že dobro vždy (dříve či později) zvítězí (přeci „musí“!) nad zlem - ale není tomu tak, svět vždy byl - a je - ne zcela klidným a bezpečným místem... Naše dosavadní strachy a obavy se nyní ukazují jako ploché a nicotné proti tomu, co dnes vidíme a čeho jsme díky kybersítím spoluúčastni, a také s tím, že by i u nás toto mohlo nastat... Ruský útok na Ukrajinu je neoddělitelně také i útokem na vše, co tu po několik generací existovalo! Zdá se, že se dnes nejedná o zlom v naší epoše (moderna/postmoderna), ale přímo o zlom epoch... A to nebývají klidné časy - vše je najednou jinak, respektive je zmatek, nejistota, budoucnost již není plánovatelná a bezpečná, máme pocit, že přestáváme rozumět světu kolem, zcela nám chybí zkušenost pro vhled a uchopení věcí, které se dějí, cítíme neblaze, že se dnes - kdykoliv - může stát prakticky cokoliv... Výstižně tento pocit mohou charakterizovat slova z Shakespearova Macbetha, že „život je příběh vyprávěný idiotem...“.
Naše strachy, včetně toho doposud nejsilněji působícího strachu – z pandemie koronaviru – který tak silně rozkolísal naše dosavadní jistoty světa, naše strachy se nyní mění v cosi daleko horšího – v úzkost. Úzkost, která již nemá konkrétního adresáta jako má strach - a nelze tedy napřít naše síly určitým směrem a bojovat s příčinou strachu – úzkost vyvěrá ze spousty, spousty nebezpečí a nejistot kolem, kterých se ani nemůžeme dopočítat a vlastně ani nevíme, zdali je ten jejich seznam úplný – zažíváme a jsme současně v krizi mezinárodní, válečné, energetické, klimatické, politické, společenské, morální... a tak se bojíme všeho, všeho co se kolem děje a mohlo by se dít a děsíme se tak naší budoucnosti... Úzkost je ale devastující a rozkladná jak pro jednotlivce, tak i pro celou společnost!
A toto vše je umocněno také tím, že tím převládajícím prvkem, kterým čteme realitu kolem, jsou emoce. Emoce vytvářejí naše pocity, které jsou pak tím hlavním movens pro naše myšlení a jednání. Jsme tak zcela „utopeni“ v našich pocitech, plných hrůzy, nejistot, depresí, úzkostí. Také válku na Ukrajině dnes vnímáme především prostřednictvím emocí - samozřejmě, je to pochopitelné, vždyť přeci „máme srdce“! Nicméně emoce nejsou tím dobrým a bezpečným vodítkem, navíc s emocemi a pocity pracuje intenzivně a cíleně i svět Zla!
Co s tím?! Je zřejmé, že se v nadcházejícím roce musíme opřít - více nežli o naše pocity a emoce - opřít se o hodnoty – a jedině hodnoty, naše hodnotové ukotvení – nás i celé společnosti, Západu, mohou být tím správným a spolehlivým kompasem! Naše hodnoty vznikaly celá staletí ba tisíciletí - od étosu a myšlení antického světa, přes milosrdenství a lásku křesťanství, evropský humanismus, renesanci a reformaci, americké „Otce zakladatele“, Velkou francouzskou revoluci, sociální reformátory... – jsou naším dědictvím a my jsme jejich dědici, dnes jaksi nesmělými či přímo stydícími se za ně... A tak jsme to „odkud přicházíme“ buď popřeli nebo vytěsnili nebo jsme si vybudovali o tom nesmyslné fantasmagorie, a proto dnes ani nevíme „kdo jsme“ a na „kam jdeme“ se bojíme jen pomyslet - máme pocit že to vůbec nejsme my, kdo udává směr cesty a je-li vlastně jaká...
Zdá se to tedy vlastně „jednoduché“ – opřít se o hodnoty. Obávám se, že to však bude právě nesmírně náročné, a jak pro jednotlivce, tak i pro naši celou společnost. „Hodnotami, tradicemi...“ se tady oháníme a šermujeme pořád dokola, ale oddělit ty autentické a skutečně také i „žité“, od všech těch klišé, sebeklamů, blábolů a náplav..., bude podle mne úkol přetěžký, ale vidím v tom jedinou cestu... Je totiž podle mne falešné popřát vám, tak jako každoročně „hodně zdraví!“ (samozřejmě že vám ho přeju i letos, a vrchovatě!), nicméně civilisté ve vybombardovaném mariupolském divadle nebo lidé v Buči byli zřejmě také povětšině zdraví... Proto k těm našim hodnotám budeme potřebovat také jednu z kardinálních (protože zásadních) ctností - ctnost statečnosti. A to bude ve společnosti, ve které významnou metodou (pře)žití je zbabělý oportunismus, přiznejme si, velmi náročné...
Milé kolegyně, vážení kolegové, milé přítelé, abych vám tedy mohl pro nadcházející nový rok 2023 ze srdce popřát kromě pevného zdraví opravdu hodně radosti, krásy, štěstí, plnosti života a lásky, musím tomu předřadit přání daru osobní statečnosti a sílu v žití a obhajobě a prosazování autentických hodnot naší západní kultury!
Srdečně váš
Jaroslav Slaný
dekan
